Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bum prásk 1.

16. 2. 2010
Jak začít … Jednoduše. Když jsem naštvaná – píšu. A především v noci. Jak jednoduché – a nebezpečné.
 
Mám ve zvyku tyhle papírky přepisovat a ukládat do pc pod heslem. A ony papírky pak bez obav vyhazuji. Do tašky na papíry…
 
Mladší sestřička si chtěla stříhat. Budiž. Vyštrachala tašku s papíry na vyhození (její obsah – moje papírky a staré noviny) a začala si stříhat. V poslední době ale projevuje nesmírný zájem na tom, naučit se písmenka a to je – zdá se – problém.
 
Půl šesté …
 
Vařila jsem. V podstatě jsem byla naprosto klidná. Zrovna jsem cosi šolichala s prkýnkem – buď jsem ho utírala nebo chtěla uklidit do regálu …
 
Z ničeho nic se do kuchyně (nebo aspoň do té části domu, kterou se ve skrytu duše odvažuji nazývat kuchyní) přiřítil NO, zamával mi před očima papírkem, kterej v životě neměl vidět a začal na mě řvát.
 
A mlátit mě pěstí.
 
Na onom papírku jsem si totiž – tomu papírku – stěžovala, jak je to nehorázné, že vypnu pc a NO na mě začne řvát, kdy se jako uráčím pc vypnout, pokud vůbec. Grr. Byla jsem z toho fakt nakrknutá, tak jsem pod tuhle svoji stížnost párkrát napsala velkými písmeny IDOT KRETÉN …
 
Instinktivně jsem si kryla hlavu dlaněmi a krčila se na židli (kterou jsem se právě chystala překročit, abych se dostala s prkýnkem k vytouženému regálu). Naprosto nepříčetně na mě řval, jestli on nám taky nadává do kreténů, jestli se už konečně bojím a ať se přestanu schovávat, aby mi mohl roztřískat hubu.
 
Mlátil mě…
 
Do hlavy…
 
Do dlaní, kterými jsem se snažila se krýt svoji hlavu …
 
Pokusil se mě za nohu stáhnout ze židle, aby mě mohl lépe mlátit …
 
Bála jsem se …
 
Tak strašně moc …
 
Věděla jsem, že jsem to neměla psát, ale nechápala jsem, totálně jsem nechápala, jak se k tomu zpropadenému papírku dostal.
 
Ten strach …
 
Kníkla jsem že jsem byla naštvaná …
 
Po pár ranách jsem opět kníkla – tentokrát: „Já se OMLOUVÁM!!!“
 
Netuším, jestli mi neuštědřil ještě jednu ránu (fakt nevím, v hlavě mi hučelo, všechno splývalo v jedno) a pak odešel. Při svém odchodu ještě zvedl prkýnko, které se nyní válelo po zemi, celé pošlapané od jeho bot. A pak třískl dveřmi.
 
Ještě chvíli po jeho odchodu jsem paralyzovaně a v šoku že ŽIJU jen seděla skrčená na židli, ruce ochranářsky přitisknuté k hlavě. Jakmile se za ním zavřely dveře, během pěti sekund se opět rozletěly. V duchu jsem se se všemi rozloučila, protože první co mě napadlo při zvuku znovu se otevírajících se dveří bylo, že našel další „papírek“ a jde si to se mnou definitivně vyřídit. Ze srdce mi spadl kámen úlevy, když se objevily mladší sestřičky. Seděla jsem zničeně na židli, obličej schovaný v dlaních, ráno pečlivě učesaný culík byl rozcuchán a gumička i sponky byly bůhví kde. Sestřičky za okamžik zase zmizely, takže jsem se začala dávat dokupy. Nejdřív jsem si znovu udělala culík. Nemám ráda, když se mi vlasy lepí na obličej kvůli slzám. Pak jsem se přece jen zvedla, nadechla se a sehla se pro prkýnko. Začala jsem ho umývat. Potřebovala jsem nějakou mechanickou činnost, při které bych se krapet zklidnila.
 
Klepala jsem se. Doopravdy, strašně moc, stejně jako po každém agresivnějším střetu s NO. Ani tentokrát jsem si nedovolila řvát nahlas. Ani při jeho „výchovné lekci“ či co to bylo zač jsem nevykřikla bolestí ani nic podobného. Na to mám svoji čest a hrdost i když si to on asi nemyslí.
 
Slzy jsem ale zastavit nedokázala. V podstatě mě nic extrémně nebolelo, jen vršky rukou jsem měla celé rudé a bolela mě obě zápěstí … ale prostě zapracovala psychika. Nejdřív jsem si nadávala, jak jsem blbá a ptala jsem se sama sebe, kolik podobných papírku tam ještě může být. Pak jsem v duchu nadávala na něj, co si jako myslí a tak … a jestli o tom „papírku“ který mi tu nechal, řekne mamce, tak ho taky pěkně napráskám. Ale někde hluboko mě se ozval červíček pochybností, který mi vnutil myšlenku, že jsem si to zasloužila. Na druhou stranu, proč čte něco, co není určeno pro něj? Navíc se mě opět chytla myšlenka, která mě poslední dobou strašně deptá – že nemám nikoho, komu bych to mohla říct a kdo by mě konejšil ve svém bezpečném objetí. Už jen z téhle myšlenky je mi do breku … akorát se to všechno znásobilo.
 
Bylo mi strašně. A nemohla jsem dýchat. Cítila jsem, jak se mi svírají plíce, jak tělo žádá víc kyslíku, který se mu nedostával. Ale neodvažovala jsem se vejít do pokoje a vzít si tolik potřebnou a vytouženou dávku z inhalátoru. NO je nepředvídatelný, hlavně když je vzteklý a naštvaný. Místo toho jsem dál mechanicky umývala prkýnko. Bylo zašlapané krapet víc, proto mě to zabavilo na poněkud delší dobu. Vítala jsem to.
 
S klepajícími se prsty jsem pokračovala ve vaření. Když mi pohled padl na velmi ostrý nůž, kterým jsem chvíli před tím, než za mnou přišel NO, krájela maso, do očí mi vlítly další slzy – že mě mohl klidně i zabít – tu možnost by tu měl. Hrklo ve mně.
 
Nevím jak dlouho mi trvala příprava toho jídla, ale vím, že jsem ji celou probrečela. Ne z bolesti, ale z pocitu nespravedlnosti, že mu vždycky všechno projde a že JÁ nic nemůžu. Že s tím nemůžu nic, vůbec NIC udělat. Hlavou mi bleskla šílená myšlenka podat si inzerát: Hledám kohokoliv, kdo si se mnou bude moct dělat co bude chtít, za ubytování. Vážně mi hráblo. Zešílela jsem – samozřejmě, že jsem si takový inzerát nepodala.
 
Snažila jsem se zklidnit. Téměř do půl osmé jsem vařila, pak jsem sestrám donesla brambory, ať si je oloupou, že jídlo už bude. Obstarala jsem je … pak jsem si do kuchyně zavolala bratra, ať si jde taky oloupat pár brambor.
 
Pokusila jsem se mu s vtipem v oku říct, co se stalo, ale okamžitě mi z toho opět vyhrkly slzy.
 
 
Celou noc jsem nespala. A když už, tak jen půlhodinovým spánkem, velmi, velmi lehkým spánkem. A brečela jsem. Potichu jsem skrápěla ubohý polštář svými horkými slzami. Vím, plakat se „musí“ ale já pláč nesnáším. Je to projev slabosti. Ale nechci si přiznat, že bych byla slaboch.
 
Prozatím to skončím. Ale brzy se tu objeví další článek, to mi věřte. Věci totiž nabraly neuvěřitelný směr …
 
Vaše Kyr
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář