Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bum prásk 2

19. 2. 2010

Druhý den jsem se sbalila a vypadla do školy. Spolužačkám jsem se tak nějak svěřila s tím, co se stalo – samozřejmě ve velmi jednoduché a nepříliš podrobné verzi. Přece jen. Vhání mi to slzy do očí.

Celý den jsem pak procourala po městě – to víte, něco málo zařizování, takže jsem se domů dostala až po páté hodině. Okamžitě si mě odchytla mamka. A jestli je to pravda. Zhrozila jsem se, že jí to NO napráskal a mě čeká další lekce. Spletla jsem se. Mamce to řekla mladší sestra, od které bych v životě nečekala, že by se mě „zastala“. Chvíli jsme si s mamkou povídaly (chtěla, abych nepřekonávala onu bolest v zápěstích a třeba i simulovala – klidně mě chtěla nechat odvézt do nemocnice … pro jistotu na rentgen – ale to jsem jí rozmluvila), opět se mi oči zalily slzami a mamka se definitivně rozhodla.

NO půjde z domu.

Vešla do pokoje a oznámila mu to. Buď půjde z domu dobrovolně a v klidu, nebo se zavolá policie.

Chvíli jen zmateně opakoval „to myslíš vážně?“ než se začal hájit. Že mu prý nemám co nadávat do kreténů a tak, že vůůůůbec není jeho vina, že si to přečetl, když mu to mladší sestra (co ještě neumí číst) přinesla. Já jsem seděla ve své posteli a po tvářích mi tekly slzy. Vážně mi nebylo příjemné být důvodem sporu. Pak se NO zvedl a s mamkou odešli do vedlejší místnosti. V pokoji dál panovalo hrobové ticho. Modlila jsem se, aby jí ve vzteku něco neprovedl.

Iskrz zavřené dveře jsme slyšeli, jak se rozčiluje. Ještě několikrát se zeptal, zda to myslí vážně apod., pak začal tvrdit něco v tom smyslu, že se teda sbalí a vypadne, ale že SVÉ dvě dcery už nechce vidět. Že prý stejně nejsou jeho. Všechno ve mně vřelo. Mamka mu byla stoprocentně věrná, ale on to pro svoji žárlivost odmítal vidět (vzpomínám si, jak mamka jednou v noci přišla pozdě, protože se jí rozbilo kolo a on na ni okamžitě začal řvát – o půlnoci! – kde s kým šukala (ano, opravdu do ztichlého bytu vyřvával tyhle slova) a bla bla bla…). Pak mamce řekl, že teda vypadne, ale že chce den, aby si mohl něco sehnat. Mamka mu totiž předhodila několik možností, které má, a na které by zřejmě sám nikdy nepřišel.

Po zbytek dne jsme byli dokonale tichá domácnost. Všichni chodili téměř po špičkách, ve vrcholném stresu …

V noci jsem se neodvažovala spát, ale k mé smůle jsem po půlnoci usnula.

Zhruba ve 3/4 na čtyři mě vzbudil jeho hlas. Nadával mamce. Zase. Pak odjel. Během tuším patnácti – dvaceti minut byl zpět a nahlas (ano, nahlas) mamku obviňoval, že ho okradla. Že si prý včera položil na polici svoji výplatu a ta tam teď není. Mamka se obhajovala, že mu rozhodně nic nevzala, ať se pořádně podívá. On pořád prskal něco v tom smyslu „ty mě vykopneš a ještě okradeš“ ale začal si prohledávat okolí té police. Peníze našel rozházené asi pod klávesnicí – bordelář. Mamka okamžitě – ať si to přepočítá. Počítal. Slyšela jsem šustění a pak jeho falešný smích. Napočítal totiž víc. Zase mrmlal něco „tak tys mi ještě přidala, abych se měl dobře, chá chá cháá“. No prostě – fakt úžasný. Ještě něco pak prskal – že jakmile za sebou zavře vchodový dveře, tak spolu skončili, že nikdy nechce vidět ty dvě malý, který stejně nejsou jeho (přitom, jako by mu z oka vypadly, že) a pak odešel.

A pak už jsem znovu nezabrala.

Jakmile byl čas vstávání, byla jsem nehorázně čilá. A hladová, ale to je nepodstatné. Přichystala jsem se na odjezd do školy … a ještě jsem si povídala s mamkou. Zeptala jsem se jí, jestli mu řekla, ať u zaměstnavatele zruší nárok na zvýhodnění na dvě děti. Když jsem mamce řekla, že se to letos zvýšilo na něco kolem 950 Kč (přesnou částku si nevzpomenu – ale loni to bylo na jedno dítě 890 Kč). Jakmile jsem jí to řekla, strašně se rozzlobila. Že měl ty děcka jen kvůli těm penězům. Pak jsme ještě z videokamery (kterou ze sedmi tisíc platila pěti tisíci) vyndali kazety – aspoň vzpomínky aby nám zůstaly.

Při cestě domů autobusem jsem se cítila hrozně sklíčeně. Ráno mi bratr (na moji žádost) vyfotil celkem slušnou modřinu, kterou mám za uchem (hádejte, od čeho asi tak) a zápěstí mě celou dobu ve škole nehorázně bolela. Obrovskou bouli na hlavě ale vyfotit nemohl… Po škole jsem ještě kupovala nové zámky – pro naše bezpečí.

Když jsem přijela domů, většina věcí, které byly ráno v průjezdu (NOovi věci, samozřejmě – a že jich bylo) byly téměř pryč. A v pokoji – tam, kde doposud hnízdil – bylo jak vymeteno. Bylo mi řečeno, že kameru si bez ptaní odnesl, ani ji nezkontroloval (ještě že jsme pohotově vyndali ty kazety, uff) a vůbec, odnášel si i to, co nebylo jeho. Např. mamka kdysi koupila dvd v výukou němčiny a angličtiny zhruba v hodnotě 1600 Kč a když si to chtěla vzít, zařval na ni, co na to jako šahá … Grr… Z tohohle fakt pěním. Akorát je mi fakticky líto jeho hodného bratra, ke kterému se sáčkuje. Říká se, sbal si svých pět švestek … jenže v případě NO to je nejeden švestkový sad.

Jinak – den bez jeho přítomnosti proběhl v dlouho neprožité pohodě. Tak strašně dávno jsme neměli doma takové ticho … žádné filmy, žádné střílečky … ticho. Povídali jsme si, vtipkovali, střídali se u pc … prostě jako za starých časů.

A blýská se nám na lepší. Na mnohem lepší časy. Už žádné zbytečné plýtvání penězi. Už žádné zbytečně nakoupené jídlo, které pak nechával zkazit. Už žádné nervy z toho, kolik je hodin, že musíme jít spát. Už žádné buzerace ….

Pořád tomu nedokážu uvěřit. Mám pocit, že to je jen hodně opravdový sen a bojím se, že skončí. Takovouhle idylku jsem si ani představit nedokázala. Konečně se budeme moci „volně nadechnout“, konečně budeme moci vychovávat moje sestry tak, aby z nich vyrostly slušné holky … a ne nějaký rozmazlení fracci …

Jediné, čeho se bojím je, že se k nám vrátí. I když pochybuji. Řekla bych, že byl pěkně vytočenej a rozhozenej.

Bez něj nám bude líp, určitě.

Večer se nejmladší rozbrečela, že prý chce tátu. Fajn. Rozmlouvali jsme jí to. Že kdyby tu byl, řval by na ni, že má spát a rozhodně by ji neuspával.

Když starší usnula, povídali jsme si. Tak trochu jsme si nahlas vyříkávali svoje poznatky o NO. A že jich bylo. Těch vzpomínek na „dětství“ kdy nás mlátil kvůli učení (bratra v pěti letech kvůli psaní až z toho zvracel – za což také dostal nařezáno), kdy se kvůli němu začalo vyhazovat jídlo, kdy jsme přestali být rodinou. Vždy když jsme se někde shlukli (já, bratr a mamka, popř. jedna ze sester) a pohodově jsme se bavili, vlítl mezi nás a začal na nás něco hučet a pohoda byla tatam.

Další den, po neuvěřitelně klidné a tiché noci jsme jako vždy jeli do školy. Přijela jsem s mamkou a nejmladší docela pozdě, ale i tak byla doma nádherná idylka. Ticho. Klid. Dopoledne tu prý ještě byl NO pro motorku (má dvě auta – jedno z nich v zimě není schopno pohybu, a ještě má motorku, kterou sice koupil levně ale ta mu taky nejezdí). Od mamky jsem se dozvěděla pár perliček, které ze svých úst vypustil. Že jeho dcery nejsou jeho, že s námi žil jen proto, že neměl kam jít apod., že mě před všemi nehorázně pomlouvá … A že jí dalo strašně moc práce aby řekl, že „někdy“ přijede. Abychom mohli nejmladší konejšit falešnými nadějemi než jí dojde, co byl NO zač. Druhá sestra to bere zatím tak nějak v klidu. Akorát je naštvaná, protože mimo jiné sbalil i její dvd s hrou, které měla půjčené od kamarádky.

Hm … myslím, že by to stačilo. Vážně. Jakmile se z tohohle počátečního šoku šťastné idylky vyhrabeme, budeme velmi šťastná a spokojená rodina. Jako dřív. Akorát nás je o dvě holky víc.

A na úplný závěr – tohle je tudíž zřejmě poslední článek, co sem přibude. Když se už NO odstěhoval, nebude mě štvát a tudíž nebudu mít o kom psát a na koho si stěžovat.

Vaše Kyr

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář